Co se děje v Labi



Jiří Havel
Co se děje v Labi

V Labi, kousek od Kolína,
honí líný kapr lína,
sledují je okouni.
Na ně zase hledí cejni,
smějí se jim, že jsou stejní -
jen jeden prý okouní.








Máma musí vyprat plínky

...má dvě holčičky malinký,
máma musí smažit jíšku
do polívky pro Františku,
uvařit krupičku pro Martičku.

Máma musí večír vždycky
ohřát vodu do vaničky
a nesmí pak při koupání
zapomenout na zpívání.
Přivolá tím andělíčky
do postýlek nad holčičky,
přivolá tím andílky
nad holčičky malinký.

(Ivan Martin Jirous, Magor dětem)








******************************************
Toho času Igísova nejoblíbenější uspávánka. A moje taky. Je v ní taková příjemně útěšná melancholie, která rezonuje s touhle mojí zvláští podzimní a odkojovací náladou. A zároveň rozvernost, které se nám u nás doma dostává dosyta.

Pravidla domácnosti

Co je otevřené - zavři.

Co leží na zemi - zvedni.

Co je špinavé - umyj.

Co je hladové - nakrm.

Co je smutné - pohlaď.

Našla jsem na fb a ihned vyvěsila u nás doma. Tak nějak to jako celek hřeje u srdéčka. Stejně jako uplynulý prodloužený víkend.

Začátek podzimu


Obrazem.

Podzimu se dosti obávám, protože mě čeká pár náročných akcí mezi nimiž kraluje odstavování mimina od kojení. Já vím, že jsou na to různý zmírňovací návody, ale pro mě to bylo vždy - nehledě na to, jak dlouho jsem kojila -  jak hlavou proti zdi.

Jako záchranné opatření jsem si stáhla appku RecetteTek na ukládání receptů a stahuju si návody  jen na ty nejlepší z nejlepších podzimních jídel.

Jiný tip na hezký podzim někdo?








Otevíráme sousedské komunitní centrum.







A to jsme byli jen u Labe


Když si zoufám, že už je po létě a teď už nás čeká jen sychravo a vlezlo, zažijeme takovýhle víkend.  Beru to jako důrazné: Kláro, Kláro, jen tě prosím, nebuď tak malomyslná...









     ***


"Ty seš věřící?"


Dnes jdu trochu s kůží na trh. Publikuji zde článek, který jsem psala pro náš farní časopis.

(Fotky jsou z našeho farního tábora rodičů s dětmi v Sudějově u Kutné hory, kde jsme s dětmi strávili jeden krásný týden v srpnu. Nádherné místo se studánkou a tak dobrou vodou, že si i projíždějící traktorista či autobusák rád zastaví na doušek. Fara je k pronajmutí všem za dost rozumnou cenu. Mohu jen doporučit.)









Byla jsem vychovávaná v rodině, kde Bůh neměl své pevní místo. Víru jsem dostala jako dar někdy na prahu dospělosti. Dar, který se vykutal z prachu někde v meziprostoru mezi přednáškami z filosofie, nadměrnou četbou Paula Coelha a nesmělými návštěvami kostelů.

Lidi, které jsem v téhle době oslovovala, aby mě nějak navedli, moc nevěděli, co si se mnou počít (vč. kněžích). V oblasti náboženství jsem byla absolutně negramotná. Co taky říct na ono vražedné: já chci věřit, ale nevím jak, nevím čemu a vlastně ani nevím v co?

Dveře víry mi otevřel Tomáš Halík. Sám konvertita dost přesně chápe situaci člověka, který věří v "něco", ale chybí mu aparát k tomu, aby toto "něco" dovedl pojmenovat či jemu jakkoli vyjít naproti. Je dobře, že příprava na křest u Nejsvětějšího Salvátora trvá bezmála dva roky.

Od mého křtu uplynulo osm let. Žiju v manželství, kterému požehnal Bůh, mám křtěné děti, chodíme o nedělích do kostela. Typická křesťanská rodinka, řekl by si někdo. Ale ty zápasy, které já i můj muž (také konvertita) vedeme, tam pod povrchem pořád jsou. Za věci velké i za ty, co lidé ve víře vychovaní, považují za celkem samozřejmé. (Co že se má přesně dělat u zpovědi? Jak se tvářit při přijímání? Co to je to setkání mládeže? "Jaké znáš písničky z Hosanny?" - "Žádnou.")

Halík ve své nejnovější knize Svět bez Boha poměrně ostře stírá rozdíl mezi člověkem věřícím a nevěřícím. Říká, že stejně jako existuje implicitní víra nevěřících, existuje i implicitní nevíra věřících. Obojí znám dost důvěrně. Vždycky jsem věřila v "něco", akorát jsem neměla možnost to jakkoli vyjádřit. A teď? Teď věřím v Boha, který postupně proniká do mé duše jako voda živá. Nicméně, jsou oblasti, kam se ještě nedostal, oblasti zavalené balvany. Oblasti, které spíš trčí v mlčení velkopátečním, než v radosti vzkříšení, použiju-li opět Halíkův příměr.

Víra pro mě představuje dospělost, zralost, radost i odvahu. Odvahu jít do věcí naplno, beze strachu. Radost z krásné přírody, z hezkého počasí a z toho, že už vím, komu za ně děkovat. Zralost v přijímání odpovědnosti za svoje poklesky a dospělost v tom vždy se znovu zvednout a vyhlédnou k nebesům. Všem "něcistům" bych to přála zažít. A církvi bych zase přála šířeji otevřenou náruč pro ty, kteří věří, ale zatím nevědí v Co.

(Halík, T., Grün A. Svět bez Boha. Nakladatelství Lidové noviny, 2017)

                                                                                                                                   

Jste věřící? Nevěřící? "Něcisté"? :) Máte podobnou, či zase úplně jinou zkušenost než já? Podělte se.



Začala škola (a nový stůl)


Letos máme druháka, předškolačku a malé školkáčka, tudíž už tři děti z domu a pro mě tak dost velká změna - jedno dítě doma ve věku, kdy ještě dvakrát denně spí. To tu ještě nebylo. :)

Ale zase nám přibyde fotbal a gymnastika a obě děti se mnou budou jezdit na náboženství a taky naše milé milované komunitní centrum. Takže očekávám režim typu - dopoledne (relativní) klídek a odpoledne hukot a rachot. Nicméně se těším. Dobré to bude!


Dvě pracovní místa ve studovně. (Stůl s roletkou, co tu zbyl na půdě, když jsme se nastěhovali, po tetě. Šuplíky byly plné pokladů. Památníček z r. 1920, pracovní knížka z reichu. Křestní a úmrtní list tetina prvního muže. A další archiv. Babička Alenka bude mět po večerech co dělat.)

I+A+V